Cila

Občanské sdružení na ochranu zvířat Toulavé Tlapky bylo založeno 21. srpna 2007 s cílem pomáhat opuštěným a týraným zvířatům, především kočkám a psům. Za rok se do naší péče dostane cca 400 koček a 50 psů. Působíme zejména v Praze, Středočeském kraji, ale v případě potřeby i v celé České republice. Staráme se nejčastěji o zvířata odchycená na ulicích, nalezená, zraněná či týraná. OS Toulavé Tlapky se zaměřuje především na řešení případů týrání zvířat, kdy jejich majitel není schopen zajistit odpovídající péči a hromadí zvířata špatného zdravotního stavu v nevyhovujících podmínkách. OS Toulavé Tlapky tato zvířata přebírá do své péče, léčí je a poté jim hledá náhradní domovy. Na původní majitele nepodává trestní oznámení, ale snaží se záležitost řešit domluvou a stabilizací situace.

Psi i kočky jsou ubytováni v domácnostech našich členů a dobrovolníků – těmto místům říkáme „domácí depozita“, nemáme vybudovaný vlastní útulek a chceme zůstat i nadále pouze u domácích depozit. Pro opuštěná zvířata je zajištěna veterinární péče – očkování, odčervení a případná léčba, pro kočky i kastrace za úzké spolupráce s veterinárním lékařem MVDr. Markem Kubátem. Veterinárně ošetřená zvířata nabízíme k adopci novým majitelům. K adopci nabízíme dospělé kočky, kocourky, koťátka, psy, feny, štěňata a další domácí zvířata.

Snažíme se o osvětu – především uvědomovat majitele koček o nutnosti kastrací.

Čtyřka

Za největší pomoc pro opuštěné kočky a psy považujeme poskytnutí nového domova, ale lze pochopitelně pomoci i jinak. Péče o naše zvířata je hrazena pouze z darů milovníků zvířat, nejsme zaštítěni žádným velkým sponzorem ani nedostáváme pravidelné dotace, ze kterých bychom mohli naši činnost plně financovat, proto uvítáme jakýkoliv materiální či finanční dar, případně dobrovolnou výpomoc. Z materiálních darů nejvíce oceníme kvalitní krmivo, dáváme přednost konzervám před granulemi (ale i kvalitní granule pomohou), potřeby pro kočky – především přepravky, plastové záchůdky či škrabadla, stelivo. Dále zdravotnické potřeby, ručníky, prostěradla, staré oblečení, deky atp. Uvítáme dobrovolníky, kteří pomohou s propagací, sháněním sponzorů, dopravou a administrativou. Finančně nás můžete podpořit zasláním daru na náš účet u ČSOB 216955754/0300. Děkujeme všem, kteří podpoří naši činnost či se přidají k naší snaze pomoci opuštěným zvířatům.

Více o činnosti Toulavých Tlapek se dozvíte přímo na www.utulek-kocky.cz

Jen pár metrů od domu Jaroslava Růžičky z Otovic leží skutečný unikát. Na přelomu 19. a 20. století tady ras z bečovského panství Josef Leistner založil psí hřbitov, který teď obnovuje skupina místních usedlíků a jejich přátel. Roku 2007 dokonce založili občanské sdružení a pracují na jeho historické části.

hřbitov zvířat v Otovicích

„V Otovicích bydlím pět let a zajímalo mě, proč okolo domu stále chodí lidé s mapami. Pátrali po psím hřbitově a ptali se mě, kde ho hledat. Protože byl ve špatném stavu, rozhodli jsme se, že ho zachráníme,“ vypráví Jaroslav Růžička, předseda Občanského sdružení na obnovu psího hřbitova v Otovicích.
Růžička a jeho přátelé nelenili a začali se pídit po dokumentech a fotografiích hřbitova. Objevili je v karlovarském a obecním archivu. Zjistili, že hřbitov využívali hlavně lázeňští hosté, kteří tudy z města jezdili do restaurace s tančírnou. „Domácími zvířaty ukazovali ostatním, jak movití jsou. Čím výjimečnější rasu měli, tím byli důležitější,“ doplňuje Ladislava Ticháčková, členka sdružení. Postupem času začali hosté v Otovicích pohřbívat nejen psy, ale i jiná zvířata. Největší raritou jsou opice, o kterých objevili zmínku v dochovaných dokumentech.
Jako první pohřbil v Otovicích svého věrného vlčáka Američan. Na hrob přestárlého psa umístil porcelánovou destičku s textem „Na památku věrného zvířete, které mi zachránilo život“. Brzy poté tady svůj zasloužilý odpočinek našli i vodící psi slepců, hlídači či čtyřnozí kolegové policistů.
Podle archivních dokumentů nechal na otovický hřbitov uložit svého psa i bohatý Rus a na poslední cestu ho vybavil nemalou sumou peněz. Pochyboval ale o poctivosti Leistnera a psa opět vykopal. Když v hrobě peníze našel, zaplatil mu za jeho poctivost. Samozřejmostí mnoha náhrobků byly zlaté či stříbrné nápisy. Rozmařilost bohatých majitelů psů často kritizovali obyčejní lidé. Zvlášť když kolem sebe viděli chudé rodiče, kteří neměli peníze na rakev svého dítěte. „Největší rozkvět hřbitova byl ve třicátých letech. Zjistili jsme, že na něm bylo až čtyřicet hrobů. Správce Leistner je vybudoval kaskádovitě do řad, cesty vysypal štěrkem a zavedl vodovod. Hřbitov zanikl s odsunem Němců. Poté jej lidé jezdili rabovat,“ vypráví Růžička. Po válce přilákaly rabiáty na hřbitov legendy o tom, jaké cennosti zvířata v hrobech mají. „Traduje se, že v Otovicích pohřbila svého psa Američanka, která mu nechala na krku obojek posázený diamanty. Jen co správce zemřel, lidé se pustili do hledání. Nakonec se z pietního místa stala kafilerie,“ říká Růžička. Místní lidé si prý ještě pamatují určité pozůstatky, které viděli v šedesátých letech. Když začala skupina přátel hřbitov obnovovat, našli na něm dva náhrobky. Nyní jej dávají do původního stavu. „Rádi bychom, aby okolo hřbitova vedla v budoucnu stezka jak pro cyklisty, tak pro turisty,“ dodává Ticháčková. Podle ní lidé vědí hodně o historii Karlových Varů, o historii Otovic však téměř nic.
Přestože sdružení vypátralo řadu dokumentů a fotografií, stále jeho členové hledají další zmínky. „Uvítáme jakékoli materiály, které nám lidé půjčí,“ říká Růžička.

Zdroj: http://www.sedmicka.cz/karlovy-vary/clanek?id=91030

Autor:  Jana Plechatá

„Nechceme to tady! Nevidíme důvod, proč mít za humny další zdroj případného znečištění. V Cerekvici existovala spalovna průmyslových odpadů, o které se také tvrdilo, že je naprosto nezávadná, a pak se s hrůzou zjistilo, že toho produkuje tolik, co neprodukuje nějaká chemička. Od té doby je tady k podobným projektům určitá nedůvěra,“ uvedl jeden ze signatářů petice Jiří Brzek.

Žiželeves

Dodal, že obci ani lidem by krematorium nepříneslo nic, nebo aspoň o tom nevědí. Ani peníze, ani práci. Podle Jiřího Brzka se stavbou zvířecího krematoria nesouhlasí většina obyvatel Žiželevsi. „S kým jsem se bavil, tak nebyl jediný, který by to chtěl,“ řekl.

Podle Štěpána Kadeřábka z firmy KM Sepoz, která chce zvířecí krematorium spojené s rozlučkovou síní postavit, jsou obavy obyvatel z okolí zbytečné. Zvířata budou před zpopelněním uložena v chladicím boxu a ani vlastní kremace nebude okolí zatěžovat žádným zápachem. „Schválně jsme si nechali vypracovat posudek o vlivu stavby na životní prostředí, a žádný negativní vliv tam není,“ prohlásil představitel firmy. Zařízení bude podle něho splňovat stejné standardy jako lidské krematorium.

Krematorium počítá se zpopelňování různých domácích zvířat. Kromě psů například i koček, křečků, morčat či kanárků. „Pokud vše dopadne, tak by se mohlo začít stavět na jaře příštího roku,“ sdělil Štěpán Kadeřábek.

Obec Hořiněves, pod níž Žiželeves i Želkovice patří, obdržela od investora záměr, který vyvěsila na úřadní desku a několikrát s ním obyvatele seznámila místním rozhlasem. „Pokud se staneme účastníky stavebního řízení, tak budeme trvat na dodržení všech zákonných požadavků a norem,“ řekla starostka Hořiněvsi Jana Kuthanová.

PTALI JSME SE Daniela Jeřábka z technických služeb:
Uvažujete o rozšíření psího pohřebiště, které funguje u hradeckého Lesního hřbitova v Malšovicích, třeba o urnový háj?

To, že někdo hodlá stavět u Hradce psí krematorium, je pro mě nová informace. Zatím jsme o tom nediskutovali, ale pokud by krematorium vzniklo, tak bychom se tomu snažili přizpůsobit. Nemyslím si však, že by se u nás měly někde ukládat urny, spíš by se dalo uvažovat například o rozptylové loučce. Zatím opravdu netuším. Otázkou je, zda by lidem, kteří dají peníze za zpopelnění svého psa, loučka vyhovovala, nebo by spíš chtěli popel někde uložit.

Autor: Martin Černý
Zdroj: http://hradecky.denik.cz/zpravy_region/psi_hrbitov_krematorium_zizeleves_20091130.html

( pohled zpět)Rok 2002 mi utekl jako voda. Pro někoho to byl možná rok úplně obyčejný, pro mě ale zcela výjimečný. Na jeho samém počátku byla naděje. A pak do mého života vstoupil pes. Přesněji – Pan Pes…

Nikdy nezapomenu na konec ledna 2002, kdy jsme si do Hradce Králové přivezli asistenčního labradora Bena. Po 3 letech na invalidním vozíku, po 3 letech nejistoty, problémů a hledání toho, jak dál žít, vstoupil tenhle krásný a šikovný psí kluk do mého života. Nebylo to ale jen tak. Musel nejdříve projít několikaměsíčním výcvikem u obecně prospěšné společnosti Pomocné tlapky, která cvičí asistenční psy pro vozíčkáře, složit náročné, mezinárodně uznávané zkoušky a teprve potom byl konečně připraven na své poslání – práci osobního asistenta pro vozíčkáře.

Moje dlouhé čekání skončilo a něco nového začalo. Ale co to vlastně začalo? Je těžké to nějak stručně vyjádřit. Můj život se prostě ze dne na den úplně změnil. A změnil ho Ben. Svým krásným psím způsobem mi doslova vtrhl do života a nekompromisně z něj vyhnal spoustu těch otravných nepříjemností, se kterými se vozíčkáři setkávají prakticky denně.

Je toho opravdu hodně, co se v mém životě změnilo. Je toho dokonce tolik, že to musím vzít postupně.

Ben jako asistent
Asistence je jistě základem práce asistenčního psa.  Ben mi přinese skoro všechno, co potřebuji. Hůl, mobilní telefon nebo léky, přitáhne mechanický vozík, kromě toho mi pomáhá při převlékání, hlavně se sundaváním rukávů u bundy, svetru, nebo rukavice, podá mi i bačkory nebo boty, otvírá dveře, vyndá i prádlo z pračky, prostě je toho spousta. Ale ani to není všechno. Je pořád se mnou, pořád si mě hlídá a když se něco stane, zpravidla už sám bez povelu ví, co má dělat. A udělá to. Získala jsem prostě svého osobního asistenta, který je připraven pomáhat mi 24 hodin denně.

Samozřejmě že nebylo všechno hned od začátku úplně dokonalé. Vždyť jsme si na sebe museli s Benem zvyknout, naučit se spolu žít a naučit se rozumět jeden druhému. Právě k tomu je několikaměsíční období secvičování. O tom jsme věděli předem, ale jak krásné a důležité je to období, to jsem opravdu pochopila, až když to přišlo. Ale měla jsem štěstí. Ben se od začátku snažil pracovat, jak nejlépe uměl a pokud byly nějaké drobné problémy, vyplývaly jen z toho, že jsme si třeba úplně nerozuměli. Ale nešetřil mě, kluk jeden. Hned od začátku „rozbalil“ všechno, co se ve výcviku naučil. Pracoval prostě jako profesionál. Klidně, perfektně a spolehlivě.

Změnil toho v mém životě hodně. Dříve jsem se bála, že mi upadne na zem něco, co mohu potřebovat. Třeba klíče. Ono je totiž skoro nemožné podat si je ze země, když sedíte na invalidním vozíku. Kdysi strašák, dnes zábava. Zábava pro Beníka. Podat klíče je pro něj hračka. A nejen klíče, ale třeba i brýle, mobilní telefon, tužku, papíry, mince, hůl, peněženku – prostě cokoli, co mi upadne. A všechno podá pěkně nahoru, do klína.

Pro Bena je to všechno někde mezi hrou a prací. A je nádherné vidět toho psího kluka, že mu doslova dělá radost, když může pomáhat.

Ben jako zachránce

Ben ale není žádný stroj. Do psí duše člověk nevidí, ale mám pocit, že ten psí kluk svým způsobem chápe, co dělá a proč. Třeba mému příteli také podává, ale už ne tak pečlivě. Jako by věděl, že on si to může podat sám. Ale když něco potřebuji podat já, mám jistotu, že mi to podá perfektně do klína. Nebo jiný příklad. Nedávno se mi podařilo spadnout z gauče na zem. Skončila jsem na podlaze mezi gaučem a těžkým konferenčním stolkem. A doma kromě nás – nikdo. Když jsem se vzpamatovala z nejhoršího, uvědomila jsem si, že sama vstát nedokážu. Začala jsem si tedy vzpomínat na to, na jaké způsoby řešení takové situace byl Ben vycvičen a co z toho přichází v úvahu: postavit se tak, abych se mohla opřít (ale kvůli stolu se nedostane vedle mě), podat mi hůl (to půjde těžko, vadí stůl), přitáhnout vozík (to také asi nepůjde kvůli stolu) nebo přinést mobilní telefon (poslední šance, to by neměl být problém). Bylo mi ale hned jasné, že mi musí pomoci Ben. Ovšem na to jsem se musela nejdříve alespoň posadit. Pak uvidíme, co dál. Začala jsem se vzpírat na pravé ruce a – najednou stál Ben za mnou. Prostrčil mi hlavu pod pravou rukou a začal mě podpírat a nadlehčovat. Během pár vteřin jsem seděla. Teď jsem chtěla začít přemýšlet, co dál. Jenže Beník si nedal pokoj. Pořád mi chtěl pomáhat, pořád mě nadlehčoval a začal mě posunovat k invalidnímu vozíku. Chytila jsem se ho tedy kolem krku a snažila se mu pomáhat. Byla to dřina pro mě i pro Bena, ale zvládli jsme to. Takhle mě opravdu dostal až k mechanickému vozíku, kde jsem se mohla bezpečně přitáhnout a vstát. Ne, tuhle situaci jsem nevyřešila já, tu vyřešil Ben. Ze čtyř možností, které mě napadly, zvolil Ben – tu pátou. A jak se ukázalo, tu nejlepší. Chtěl mě prostě dostat z té nepřirozené pozice tam, kde mě zná – na invalidní vozík. Pochopil, poradil si  a dostal mě tam…

Také se mi několikrát stalo, že jsem i s vozíkem zapadla v rozmoklém trávníku. Dříve jsem musela čekat, až půjde někdo kolem a pomůže mi. A teď? Beník se na chvíli změní na tažného psa a vytáhne mě i s vozíkem na pevnější podklad. Ale netahá mě „zapřažený“ za obojek, to ne. Beník vymyslel lepší a zřejmě i jemu příjemnější způsob. Vodítko, které mám pevně přivázané k elektrickému vozíku, vezme Ben na druhém konci do zubů, táhne a – couvá. Když to hned nejde, zabere víc a začne k tomu většinou ještě něco „brblat“. Možná „po psím“ nadává, kdo ví? Někdy musí zabrat opravdu pořádně, ale jeho radost, když mě nakonec vytáhne, ta se snad ani nedá slovy popsat. Tady platí doslova, že mě dokáže vytáhnout z problému.

Ben jako společník

Není to ale jen o asistenci nebo o řešení krizových situací. Ben je i výborný společník a kamarád. Od té doby, co jsme spolu, už nemám pocit, že bych byla sama. Beník je pořád se mnou Známe se už opravdu dobře a rozumíme si i beze slov. Stačí gesto nebo pohled a mám pocit, že oba víme. Je to něco jen mezi námi. Něco, co se snad ani nedá slovy popsat…

No a je to i skvělý „dobíječ baterek“. Co tím myslím? Ale znáte to. Někdy je toho všeho na člověka až moc. Potřebujete alespoň na chvíli uniknout od všech těch každodenních otravných problémů, odpočinout si, srovnat myšlenky – prostě „dobít baterky“ do dalšího všedního života. Náš nejlepší „dobíječ baterek“ je Ben. Ano, náš. Nejen můj. Ten psí kluk totiž takhle „dobíjí baterky“ i spoustě lidí kolem mě. Únava, špatná nálada, starosti – nic z toho nepřežije Beníkův „nájezd“. Ben prostě přijde, posadí se před vás a chvilku se na vás dívá. Když to nezabere, pro jistotu na sebe ještě upozorní tlapkou, kterou vám opatrně položí na nohu. Nebo něco „zabrblá“ ve své psí řeči. A pak už stačí jeden jediný pohled do jeho krásných očí nebo na jeho růžový čumák: Najednou víte, že  nejsou jen ty vaše starosti a problémy, že přinejmenším stejně důležité je jít si ven pořádně zaběhat nebo zaplavat. Že je důležité nejen zvládat „honičku“ běžného života, ale také proběhnout se za balónem. Že hledání peška v trávě je také výborná zábava nebo že krásným dárkem může být i osobně nalezený a vzorně podaný klacek.

Ben jako motivace

Beník už mnoha lidem jasně ukázal, že není pes jako pes a že pes bez náhubku, pokud je cvičený, klidný a psychicky vyrovnaný, nemusí nutně znamenat nebezpečí pro své okolí. Asistenční psi totiž nemohou chodit ven s náhubkem. Nemohli by pracovat. Bylo by to asi stejně logické, jako chtít v restauraci obsluhu od číšníka ve svěrací kazajce. Ben ale svým chováním dokáže přesvědčit okolí, že náhubek skutečně nepotřebuje. Došlo to dokonce tak daleko, že několik lidí, které jsme potkali a kteří měli z nějakého důvodu těžko překonatelný strach ze psů, si dodalo odvahu a zkusili Bena alespoň pohladit. Beník je totiž už od pohledu dobrák a „kliďas“. Výsledek? Skvělý pro všechny. Ti lidé dokázali obrovskou a obdivuhodnou věc. Dokázali překonat svůj strach a pohladili si psa. Dokonce psa bez náhubku. A Beník? Ten získal dalšího kamaráda…

Ben jako ochránce

Asistenční psi nejsou ani hlídači, ani obranáři. Na takovou práci cvičeni nejsou. Ale i klidný a mírný člověk se zpravidla dokáže bránit, pokud mu hrozí opravdu velké nebezpečí. U Bena je to stejné. Prostě v případě potřeby mě brání jako „šéfa“ své smečky. Ale někdy docela tu jeho pomoc vítám. Občas se nám třeba stává, že potkáme psa, který reaguje podrážděně na invalidní vozík. Sám totiž nic takového nezná, je to pro něj zcela cizí, neznámá a podivná věc, možná má obavu i z možného ohrožení. Někdy však může takový „zájem“ přerůst i do docela nepříjemných situací. Ono opravdu není nic pěkného na tom, když metr před vámi stojí pes, zuřivě na vás štěká a svého pána neposlouchá. Právě v takových chvílích jsem moc ráda, že mám u sebe Bena. Ten, když něco takového zjistí, je hned u mě. Většině psů stačí vidět Bena, jak se k nám řítí a raději se stáhnou. A pokud ne, dá mu Beník jasně najevo, že jsem pod jeho ochranou. Neútočí, ale snaží se postavit mezi mě a cizího psa. Nejde mu o to, aby se s tím psem popral, ale aby mě ochránil. Ale Beník není mstivý. Když cizí pes ustoupí dál, přestane se chovat agresivně a respektuje, že jsem „tabu“, Ben si ho přestane všímat.

Vozíčkáři se také mohou stát poměrně snadnou „kořistí“ i pro různá podivná dvounohá individua. Samotný vozíčkář proti nim nemá prakticky žádnou šanci. Asistenční pes působí v tomto případě především preventivně. Každý alespoň trochu rozumný člověk by si měl rozmyslet obtěžovat nebo dokonce ohrožovat vozíčkáře, který má vedle sebe psa, třeba i asistenčního. Naštěstí jsem neměla možnost ověřit to v praxi, ale jsem přesvědčena, že pokud by došlo na otevřený útok, Beník by mě v tom nenechal. Každopádně – s Benem se nebojím vyrazit ven ani sama a večer.

Ben jako lékař

Ano, i tohle Beník umí, ale samozřejmě tím svým psím způsobem. Ještě předloni jsem totiž musela několikrát za rok chodit na injekce, kterými se lékaři snažili alespoň na čas omezit bolestivé spasmy v mé levé ruce, aby bylo možné ruku procvičit a předejít tak některým těžko řešitelným problémům se zkrácením svalů a šlach. Kromě toho, že samotné injekce byly velice bolestivé, byly i poměrně drahé, každá aplikace za několik desítek tisíc korun. Přišli jsme ale na to, že Ben dokáže bezbolestně a zadarmo vlastně totéž, co ty injekce. Stačí položit si na něj na deset minut ruku, svaly krásně povolí a můžeme cvičit. Nevím, proč to tak funguje, ale funguje to! A to je hlavní. Takže od té doby takhle s Benem polohujeme. Vždycky půl hodiny před tím, než má přijít rehabilitační sestra, prozvoní mě po telefonu. Hned začneme s Benem polohovat a v okamžiku, kdy sestra přichází, je už ruka krásně volná a cvičení může začít. A na základě výsledků s polohováním byla, po konzultaci se specialistou – neurologem, další aplikace těch nepříjemných injekcí odložena „na neurčito“…

Kromě toho, že je to naprosto bezbolestný způsob uvolnění spasmů, ušetřil Beník za ty roky zdravotní pojišťovně odhadem už víc než dvěstětisíc korun…

Ben jako bojovník za práva asistenčních psů

Ben mě doprovází prakticky všude. Nejen na procházkách, ale i při nákupech v obchodech, při jednání na úřadech a dokonce i ve zdravotnických zařízeních. Všude je připraven kdykoli pracovat. Není to nějaký rozmar, je to nutnost. Takový osobní asistent má smysl jen tehdy, pokud opravdu může asistovat kdykoli a kdekoli. Já sama předem nevím, kdy a kde mohu jeho pomoc potřebovat. Bohužel ale naše zákony dosud nezajišťují právo přístupu asistenčního psa do všech prostor, kam smí vozíčkář. Situace se sice zlepšila v právech přístupu do potravinářských prodejen (tam už asistenční psi právo přístupu mají, stejně jako vodicí psi pro nevidomé), ale jinde je to zatím závislé především na dobré vůli vedení příslušného zařízení. Ale i tady jsme měli většinou štěstí, že jsme jednali s rozumnými lidmi, kteří pochopili význam a roli asistenčního psa. Vždy jsme se ale snažili dojednat přístup s Benem do takového zařízení předem. Dohodli jsme si třeba schůzku s primářem oddělení, přednostou kliniky, s vedoucí prodejny nebo některým vedoucím pracovníkem na úřadě. A šli jsme se s Benem představit. Výsledek byl, až na jediný případ, vždy stejný: povolení vstupu i s Benem. Ale nebylo to jen štěstí, které tady „zapracovalo“. Byla to i Benova klidná a vyrovnaná povaha, jeho poslušnost i kamarádský přístup k lidem. My jsme možná někoho přesvědčili i argumenty, možná i Benovým průkazem asistenčního psa, ale rozhodující kus práce odvedl sám Ben. Prostě ukázal všem, že se v takovém zařízení dokáže chovat lépe než někteří lidé. Postupně si tak získal řadu kamarádů i mezi lékaři, sestrami nebo úředníky. Věřte, je to opravdu moc fajn, když vám při odchodu z takového zařízení někdo řekne: „Přijďte zas, ale určitě přijďte i s Beníkem! Moc rádi ho zase uvidíme!“.

Nemusím snad ani dodávat, že za celý ten rok nebyl s Benem v prodejně, na úřadě ani ve zdravotnickém zařízení sebemenší problém.

Ale byly i problémy…

Ano, byly. Proč to skrývat? Třeba když Bena nechtěli pustit do jednoho hypermarketu s tím, že příslušná vyhláška zajišťuje přístup jen vodicím slepeckým psům, ale ne psům asistenčním. Dogmatický přístup zvítězil, logika prohrála. Naštěstí byla tato vyhláška, která zcela ignorovala existenci asistenčních psů, mezi tím zrušena a nahrazena jinou, podle které už i asistenční psi mají plné právo vstupu alespoň do prodejny potravin. Jedno malé vítězství asistenčních psů…

Další velice nepříjemné situace jsme zažili, když  jedna naše televize odvysílala reportáž o tom, že jakýsi pes napadl dítě. Jako ilustrační záběry totiž použili záběry na hrajícího si smetanového labradora! Hned druhý den jsem například na nákupu dostala nekompromisně vynadáno od jedné paní, která se rozčilovala, jak je možné, že Ben nemá náhubek. Nic nepomohlo vysvětlování, že je to asistenční pes a náhubek mít nemůže, že je naprosto klidný, vyrovnaný a zcela neagresivní. Pro tu paní byl prostě Ben „…přesně takový pes, jaký napadl to dítě, ukazovali to v televizi…“ A to jí úplně stačilo. Naštěstí, za ta léta, již lidé ví, že asistenčních psů není důvod se bát.

A co závěrem?

Teď, po 5 létech společného života, po tom všem, co jsme spolu prožili, snad mohu konstatovat, že Ben byl a je  pro mě ten nejlepší pes na světě. Někdy mám pocit, že jsme se snad museli někdy potkat. Můj život se  opravdu hodně změnil. Na rozdíl od mnoha předchozích změn to ale tentokrát bylo k lepšímu. Porovnává se mi to ale dost těžko. „Život před Benem“ totiž skončil někde v minulosti a nechci se k němu vracet. Nemám ani proč. Mám něco daleko lepšího. Mám „život s Benem“. Život, který zase stojí za to. Život, ve kterém spolu s Benem dokážeme věci, na které jsem ještě před několika léty nemohla ani pomyslet.. I to je pro mě jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli bojovat za práva asistenčních psů. Za právo chodit venku bez náhubku, za práva přístupu do veřejných budov, ale také za zrovnoprávnění asistenčních psů s vodicími z hlediska financování výcviku a příspěvků na výživu. Ben a ostatní asistenční psi Pomocných tlapek, mě přesvědčili nejen o tom, že tato práva potřebují ke své práci, ale že si je i zaslouží.

Ano, jsem na Benovi závislá. Stejně jako on je závislý na mně. Jsme totiž tým. Jako tým žijeme, jako tým pracujeme, jako tým se bavíme a jako tým se staráme jeden o druhého. A pro mě je opravdu čest být v jednom týmu s takovým psem, jako je Ben.

Pro Pomocné tlapky o.p.s. Jarka Machová a Vladimír Metelka

www.pomocnetlapky.cz

číslo účtu:78-3611440287/0100

článek sepsán v roce 2007, dnes je již Ben  v „ důchodu“ a  užívá si  s Láďou, Bena po boku Jarky  vystřídal mladý černý labrador Lord.

Pomocné tlapky o.p.s. můžete snadno podpořit formou DMS!
Zašlete SMS ve tvaru:
DMS POMOCNETLAPKY
na tel.číslo 87777
cena SMS je 30 Kč
Pomocným tlapkám přispíváte 27 Kč.
Službu DMS zajišťuje Forum dárců.
Děkujeme!

(Anna Nagyová, predseda)

Občianske združenie Psia duša vznikla dňa 25. marca 2008.

Už viac ako rok som rozmýšľala nad založením občianskeho združenia, ktoré by pomáhalo opusteným a nech-ceným zvieratám. Pravdupovediac vždy som chcela pomáhať zvieratám, čiže podobnú myšlienku mám v hlave už niekoľko rokov, preto bola aj založená stránka Psia duša, ale o tom, že svoj sen dotiahnem dokonca ma presvedčil Jack.

Psík Jack mal ťažký osud, zrazilo ho auto a on nehybne ležal celý deň v zime na zástavke a čakal pomaličky na smrť, či už od zimy, hladu alebo bolesti. Jack mal šťastie, dobrí ľudia ho tam nenechali a začali hľadať pomoc a tak sa dostal ku mne.

Jack

Ešte teraz si pamätám bezmocnosť, pre ktorú som nevedela ani spávať, keď som potrebovala financie pre Jackynka a pre jeho operáciu, ktorá mu mala zachrániť život. Vtedy som pochopila, že Jack je odkázaný len a len na mňa a ak mu ja nepomôžem, tak nemá šancu. Jackova operácia sa napokon vydarila a teraz už behá v novom domove v Brne. Nikdy nezabudnem na ľudí, ktorí mi v tej chvíli pomohli a podporili ma. Bez nich by sme to nezvládli. (Príbeh Jackynka si môžete prečítať TU!) Po Jackovom úspešnom umiestnení v novom domove som sa rozhodla, že raz určite na Slovensku založím občianske združenie, ktoré sa budem venovať aj týmto prípadom. Tento deň nastal a OZ Psia duša začína od tejto chvíle svoju činnosť.

Ciele a činnosti združenia

• hlavným cieľom združenia je podieľať sa na ochrane zvierat pred ich utrpením, stresom, bolesťou a pomáhať opusteným, nechceným a týraným zvieratám

• združenie chápe prírodu ako nedeliteľný celok všetkých živých organizmov, medzi ktorými existujú vzájomné vzťahy, preto do jej pôsobnosti spadá tiež ochrana človeka a jeho práv, ochrana životného prostredia a celej prírody

• zlepšovať životnú úroveň zvierat v útulkoch v Slovenskej Republike

• podporovať a spolupracovať s organizáciami podobného zamerania

• podporovať súkromných ochrancov zvierat, ktorí vytvárajú podmienky pre záchranu, liečenie a ďalšie umiestnenie opustených alebo nechcených zvierat

• vplývať na zmenu legislatívneho stavu v súvislosti s ochranou zvierat

• priamou ochranou zdravia človeka odchytom túlavých, chorých a nebezpečných zvierat

• poradenská činnosť v oblasti problematiky opustených a nechcených zvierat, v oblasti výchovy, výcviku a starostlivosti

• informovanie verejnosti o danej problematiky formou osvety – informačné letáky, internet, médiá, vydávanie brožúr, infostánky

• organizovanie súťaží a iných akcií zameraných na vzdelávanie občanov v oblasti ochrany a chovu zvierat

Zdroj: http://www.psiadusa.sk

závěs

„Jsou věci, které neovlivníš…“ Když jsem zhruba před rokem poprvé přišla do kontaktu s Pavlem „Čechuldou“ Čechovským, bylo to v souvislosti s beneficí pro vyhořelý ranč Loučka. Ani ve snu mě nenapadlo, jak náročný projekt nosí již dlouhou dobu v hlavě a jak moc bude dokonce zapadat do našich plánů, zahrnujících vzdělávací, osvětový web a v budoucnu, doufejme, i Nadaci pro koně. Koňská záchranka si ovšem na svou realizaci počkala ještě pěkných pár měsíců…

Zatímco veterinární záchranná služba malých zvířat (psů, koček a jiných domácích mazlíčků) již několik let působí v Praze i Brně, speciální mobilní ambulance pro velká zvířata doposud neexistovala nejen u nás, ale nefunguje dokonce ani v okolních státech, včetně jezdecky pokrokovějšího Rakouska. Území Německa je jistým způsobem pokryto, ovšem jen službou, poskytovanou profesionálním hasičským sborem. Můžeme tedy s určitou dávkou hrdosti uvést, že Záchranná služba koní, hospodářských a ZOO zvířat Horse Emergency, která v horizontu dní zahájí svou činnost, bude takovou „vlaštovkou“ v profesionální záchraně velkých zvířat nejen u nás, ale v celé střední Evropě!

Podle původního záměru měla proběhnout slavnostní premiéra záchranné služby a sanitky právě v těchto dnech, během Národní hospodářské výstavy v areálu brněnského výstaviště. Kvůli nepředpokládaným technickým problémům se tato událost odkládá na termín 30.07.-02.08.2009. K premiéře pro veřejnost a k oficiálnímu zahájení činnosti Veterinární záchranné služby Horse Emergency dojde v rámci doprovodného programu mezinárodního Mistrovství ČR spřežení v NH Kladruby a Mezinárodních závodů všestrannosti na závodišti v Pardubicích.

Protože článek s obsáhlejšími a podrobnějšími informacemi o Záchranné službě připravujeme k výše zmíněné premiéře, nyní si přiblížíme jak celý projekt vznikal.

Hlavními iniciátory myšlenky jsou MVDr.Zdeněk Žert, zástupce přednosty brněnské Kliniky chorob koní, profesionální přepravci koní Pavel Čechovský a Tomáš Förchtgott a MVDr. Petr Přikryl z Veterinární kliniky Heřmanův Městec. Záchranný tým se během příprav rozrostl o další členy, kterými jsou Ing. Jiřina Rauerová, mající na starost marketing a v koňském světě dobře známá a uznávaná Zuzka Prokopová, která zabezpečuje vzdělávání a výcvik koní pro případ nenadálých krizových situací.

Jak už to u nových věcí bývá, přípravy nebyly bez komplikací, ale celkem dobře se je podařilo vyřešit. Nejprve bylo nutné shromáždit důležité technické, legislativní a organizační informace. Jako základní vzor byl přijat koncept dobře fungující švýcarské organizace GTRD CH / FL®. Díky vstřícnosti firmy Kovovýroba Marek a syn z Rosic u Brna byla vyrobena závěsná konstrukce. Podobné pochopení se našlo i u dodavatele speciálního přepravníku – sanitky, kterým je firma Paragan z Hranic na Moravě. Nově vznikající projekt se potřebuje i kvalitně zviditelnit (propagace, web, grafika atd.), s tím Záchrance pomáhají firmy Touchbranding a Dimar z Prahy. Sedlářství Psota potom vyrábí speciální popruhový závěs na zvednutí a zafixování zvířete. V tomto výčtu nelze opomenout pana Petra Galatíka a jeho nově založený hřebčín moravského teplokrevníka v Těšánkách u Kroměříže, který koncept též významně podporuje. No a o nezastupitelném významu Equichannelu jako mediálního partnera snad není potřeba pochybovat.

strouhání kopyt

Závěsná konstrukce a závěs samotný byly k dispozici v polovině června. V té době byla Horse Emergency oslovena, zda by bylo možné závěsný aparát poprvé vyzkoušet na kobylce, která má tak velké zdravotní problémy s končetinami, že při strouhání nemůže stát.

Konstrukce i se závěsem byly tedy dopraveny na Ranč Loučka v Předklášteří u Tišnova, kde je kobylka Liva „doma“. Díky zklidňování ošetřovatelem se podařilo zcela bez problémů najet konstrukcí nad koně. Celý zákrok byl zároveň zkouškou jak pro konstrukci, závěs, tak i pro tým Horse Emergency. Nejprve se proto vyzkoušely základní vyprošťovací popruhy a Liva se nadlehčila tak, že ji bylo možné bez jakékoliv další pomoci vystrouhat (do té doby bylo k této akci nutné vždy svolat tým silných chlapů…). Po vystrouhání se ještě vyzkoušela záchranná přepravní popruhová síť – k velkému překvapení všech přítomnných se kobylka sama do sítě celou vahou „zavěsila“ a evidentně si užívala odlehčení od bolavých nohou.

Jak je vidět na fotografiích, již na prvním případu se potvrdilo, že celý koncept Veterinární záchranné služby Horse Emergency má bezesporu hluboký význam a nezbývá než projektu a jeho „zákazníkům“ popřát, když už, tak aby bylo co nejvíce zákroků „jen“ se strouháním kopyt a co nejméně těch akutních opravdu záchranných.

Zdroj: http://www.equichannel.cz/konska-zachranka-je-projekt-psany-zivotem

Když si pořídíme zvířátko, je to proto, že nám chybí někdo,kdo nás vyslechne, na koho se můžeme obrátit v našich smutných chvílích a kdo nás nezradí. Toto zvířecí miminko se stane členem naší rodiny a v těchto bezstarostných chvilkách nemáme důvod přemýšlet, co bude se zvířátkem, až se jeho čas naplní. Bohužel dřív nebo později i my budeme stát před tímto rozhodnutím a s těžkým srdcem svolíme u veterináře k euthanasii či nám náš miláček odejde v poklidu doma.

A co teď?

Pokud necháte  svého mazlíčka po euthanasii u veterináře, skončí  v  kafilerním  asanačním  podniku. Jestliže  máte  svůj pozemek  a  splníte  jisté  veterinární  a  hygienické  předpisy, můžete si zvířátko pohřbít. Také  můžete využít  pohřbení  na zvířecím  hřbitově. A v neposlední  řadě, jak důstojně  uctít památku svého zvířecího kamaráda, je kremace v Krematoriu zvířat.

Převozová firma DAHAS, která se specializuje na převoz uhynulých zvířátek po celé ČR, Vám zajistí odvoz a nejbližší volný termín kremace a pokud se nebudete moci zúčastnit, vše Vám na přání zdokumentují fotografiemi, aby jste neměli nejmenší pochybnosti o tom, že se jednalo o Vašeho mazlíčka. Kremace zvířat probíhá pouze individuálně. Nově je i možnost sledování rozloučení, závozu a kremace Vašeho zvířecího kamaráda on-line, přes webové kamery. Ostatky jsou k dispozici ve Vámi vybrané urničce, většinou do 3 dnů od převozu. Následně si ji můžete vyzvednout osobně, nechat dovézt domů či nechat zaslat poštou.

Tato služba je využívaná většinou těmi majiteli, kteří chtějí důstojný odchod a rozloučení a nemají možnost odvozu nebo chtějí zajistit kompletní služby bez jejich přítomnosti. I když ve Vás zůstane bolest, smutno a prázdno, takto Váš zvířecí kamarád bude navždy s Vámi, nejen ve Vašich srdcích.

Další případné informace Vám rádi poskytnou na nonstop dispečerském telefonu 604 453 690 nebo na www.prevozovasluzba.cz

Cesta ke hřbitovu zvířat

Ti pak končí při hromadném svozu v kafilerních asanačních podnicích. Ti z nás, kteří jsou uvědomělí, vědí, že mají ještě jiné možnosti, jak naložit s mrtvým tělíčkem.

Jednou z nich je pohřbení na zvířecím hřbitově nebo na vlastním pozemku, za dodržení veterinárních a hygienických předpisů. Tato poslední cesta a služba, kterou pro svého kamaráda uděláte je etická. Plně chápeme určité předsudky plynoucí z náboženských důvodů, které lidé mají při využití této poslední možnosti jakou je zvířecí hřbitov. Máme plné pochopení a individuální přístup ke každému klientovi. Provádíme pouze individuální pohřbívání zvířat, s možností se přímo neúčastnit pohřbu. Se zvířátkem se můžete rozloučit v naší rozlučkové síni a svého zvířecího přítele navštěvovat na našem hřbitově.

Ceník služeb:

Převzetí a převoz zvířete ve vaku

Uložení zvířete do země

Pronájem hrobu
200,-Kč/rok

Osobní účast u ukládání do země 350,-Kč

Rozloučení v síni 500,-Kč

Poskytované slevy :

www.hrbitov-nenia.cz

Posvátný býk Apis

Svého cíle dosáhl teprve na konci roku 1851. Při provádění vykopávek se pod Mariettem náhle uvolnil kámen a Mariette se propadl do podzemní komory. Když se Mariette rozkoukal a písečný prach usadil, věděl že jeho cíl je dosažen. Před Mariettem stál obrovský sarkofág. Nebylo pochyb, že v tak velkém sarkofágu musí ležet posvátný býk Apis. Mariette v očekávání nahlédl do sarkofágu. Ať koukal jak koukal, sarkofág byl prázdný. Mariette se proto vrhl na prohledávání přilehlého labyrintu chodeb a místností. V jedné z nich objevil dalších dvanáct gigantických sarkofágů o hmotnosti přibližně 90 tun, všechny však byly prázdné. Místo toho nalezl Mariette dřevěnou rakev s mumií prince Chamvese, syna Ramesse II. Ta byla později, teprve ve třicátých letech našeho století, prozkoumána (neporušená rakev obsahovala mumii prince Chamvese se zlatou maskou a zlatou supicí s roztaženými křídly, překrývající hruď a dva zlaté řetězy s amulety). Za plátěným obalem mumie se skrývala zapáchající asfaltová hmota s úlomky kostí. Mariette se nevzdával svého cíle a neustále pátral po dalších sarkofázích a pevně doufal, že se mu podaří nalézt zapečetěný sarkofág s mumií býka.

Po nálezu několika dalších prázdných sarkofágů se Mariettemu v září roku 1852 splnil sen. Před ním se objevily dva zcela neporušené a zapečetěné sarkofágy. Mariette si byl naprosto jistý. Stál v hrobce, kterou nikdo před ním neobjevil, ani vykradači hrobů. Byla zde pozlacená socha boha Osirise a na zemi ležely pozlacené plátky z opadávajícího stropu. Mariettovi dělníci s námahou odsunuli víko sarkofágu. Asi s těží si lze představit, jak musel být Mariette zklamán. Sarkofág a jak se později ukázalo tak i druhý zapečetěný sarkofág obsahoval živičnou, páchnoucí hmotu s několika drobnými úlomky kostí a dvanácti neuspořádanými soškami. Podzemní prostory pod Sakkárou, v nichž Mariette marně pátral po Apisových mumiích se dnes nazývají Sarapeion. Tyto „býčí“ sarkofágy byly vyrobeny z jednoho kusu žuly pocházející z asi 900 kilometrů vzdálených asuánských lomů. Velká část nálezů ze Sarapea je dnes vystavena (nebo zapomenuta v depozitářích) v paříšském muzeu v Louvru.

Sarkofágy podobné těm v Sakkáře se nalezli také pod Heliopolí, v Abúsíru, Baqarii, Bucheionu a nedaleko Gízi. V Abúsíru byly nalezeny dva mumifikovaní „býci“. Neporušený plátěný obal mumie dával tušit senzaci. Skutečně se našla hlava býka i s rohy. Tělo mumie však archeology šokovalo. Uvnitř ležely zpřeházené kosti několika druhů zvířat. Stejně tak dopadlo i otevření druhé mumie. Jedním z nejslavnějších archeologů působících v Sakkáře bezesporu byl Dr. Walter Brian Emery (1903 – 1971). Právě on objevil rozsáhlé zvířecí pohřebiště v Sakkáře, když při vykopávkách narazil na šachtu zcela zaplněnou mumiemi Ibisů. Šachta však byla pouhým počátkem několika kilometrového labyrintu. Ústí z ní totiž dlouhá chodba (š. 2,5 metru, v. 4,5 metru) větvící se na padesát dalších chodeb, které se dále větví. Šokovaní archeologové zde nalezli milion a půl pečlivě vypreparovaných mumií ibisů, uložených v zapečetěných džbánech. V Sakkáře se nachází i spousta mumií paviánů, orlů, sokolů, supů a jiných dravých ptáků. Tento zvířecí hřbitov není zdaleka jediným svého druhu v Egyptě.

Největší ptačí hřbitov se nachází v Tuna el-Gebelu u města Hermopolis. Zde na ploše šestnácti hektarů se skrývá podzemí „město“. Tady archeologové objevili mumie ibisů, plameňáků, sokolů a paviánů. Samotných mumií Ibisů zde napočítali čtyři miliony! Každá mumie byla uchována v malém sarkofágu a uložena v samostatném ve skále vyhloubeném výklenku. Např. na slavném pohřebišti I. a II. dynastie v Abydu se nalezlo tisíce mumií psů. Posedlost Egypťanů mumifikováním neznala mezí. Mumifikovali snad úplně vše. Doposud bylo nalezeno přes dvě stě tisíc mumií krokodýlů, mumie ryb, hadů a žab, mumifikovali i např. vejce ibisů či krokodýlů, gazely a celá řada dalších zvířecích druhů. Co vedlo Egypťany k tak rozsáhlým mumifikacím nám patrně zůstane navždy nevyřešenou hádankou.

Zdroj: http://lusia-dream.cz/egypt/zvirecihroby.php

Některá takto mumifikovaná zvířata byla domácími mazličky, jejichž majitel chtěl, aby ho jeho přítel doprovázel i v posmrtném životě, některé mumie naopak byly vytvářeny kněžími a prodávány obyčejným lidem k uctívání, či zanechány v chrámech různým božstvům. Tyto dary byly nejčastějším příjmem chrámů. Zvířecí mumie byly natolik žádané, že se mnoho lidí uchylovalo k padělkům. Rentgenové paprsky v dnesní době ukázaly, že mnoho ze schránek obsahovalo bláto, slámu a náhodné kosti nežli skutečné mumie zvířat.

Krokodýl

Mumie krokodýla

Krokodýli byli mumifikování v ohromných počtech v Kom Ombo a také v Krokodilopolis. Zde fungovaly „krokodýlí zoo.“ Pečovateli byli kněží, kteří se starali o rozmnožování krokodýlů, o jejich potravu (maso), šperky, které byly krokodýlům nasazovány a mumifikaci. Lidé, kteří se chtěli zeptat Sobeka na nějakou otázku nebo požádat o pomoc, často přednášeli krokodýlí mumie a nejen dospělých jedinců, ale také krokodýlích mláďat nebo vejcí, která se také hojně prodávala.

Hor jako sokol na sluneční bárce s Ibisem

Ibis
Ibis byl posvátným ptákem boha Thovta. Miliony mumií Ibise byly nalezeny v pohřebních místnostech v sakáře. Zde však nebyly nabídnuty Thovtovi, nýbrž Imhotepovi, architektovi projektující první stupňovitou pyramidu krále Džosera, který byl později prohlášen za boha léčení a spojován s řeckým bohem Asklépiem. Zlaté ibisy jako dary zanechali nemocní, kteří tak doufali v lék, který by je uzdravil nebo naopak lidé, kteří chtěli Imhotepovi poděkovat pro jejich vyléčení.

Rejsek

Herpestes ichneumon

Bohové nemuseli mít jen jedinou podobu, ale hned několik. Tak například bohyně Vadžet měla podoby lvice, kobry, rejska a zvláštní postavy jménem ichneumon (posvátná lasička). Ichneumon byl denním zvířetem, a tak znázorňoval bohyni během dne. Rejsek naopak jako zvíře noční znázorňoval Vadžet v noci. Rejsci byli také často obětováváni pro Hora.

Oxyrhynchus

Ryby
Ryby byly uctívány v Mendesu, kde byla posvátnou bohyní Hatmehit. Přestože někteří tvrdili, že ryby byly nečistým stvořením (údajně pozřely Usirův pohlavní úd, když Sutech rozptýlil části jeho těla po egyptě), a tak se někteří vyhýbali rybímu jídlu. Ale podle některých byla ryba Oxyrhynchus svatá, protože byla stvořena ze zranění Usira. Rybí mumie nyní pomáhají vytvořit obrázek toho, jak vypadala vlastně divočina v starověkém Egyptě.

Mumie kočky

Kočky
Kočky byly pravděpodobně jedny z nejvíce mumifikovaných zvířat. Byly chovány v neuvěřitelných počtech, mnohdy jen za jediným účelem – následné mumifikace. Byly uctívány po celém Egyptě, nejvíce však be městě Bubastis, které mělo za hlavní bohyni Bastet. Mumie koček, s vypracovaným zdobeným plátnem, mnohdy nebyly složeny z jediného „kusu“ zvířete. Obvykle jejich hlava patřila dospělé kočce, zatímco tělo čtyřměsíčního kotěte. Takové mumie pocházely z 2. až 1. století př.n.l. Mnoho kočičích mumií obsahující celou kočku byly širší na spodku než na vrchu. Samozřejmě se tyto mumie ukládaly i do rakví, které byly vytvořeny ze dřeva, bronzu nebo hlíny.

Mumie psa

Psi
Psi byli mumifikováni především pro dva bohy, kteří mohli mít jak podobu psa, tak šakala – Anupa, který byl bohem mumifikace a průvodcem mrtvých v podsvětí a Vepuauet, uctívaný jako Otevírač cest (například otevíral cestu faraonovi pro výboje do ciziny).

Zdroj:   http://cheth.blog.cz/0709/mumifikace-zvirat