Krematorium zvířat a zvířecí hřbitovy

… A PAK MI VSTOUPIL DO ŽIVOTA PES (aneb PRVNÍ dva ROKY S ASISTENČNÍM LABRADOREM)

( pohled zpět)Rok 2002 mi utekl jako voda. Pro někoho to byl možná rok úplně obyčejný, pro mě ale zcela výjimečný. Na jeho samém počátku byla naděje. A pak do mého života vstoupil pes. Přesněji – Pan Pes…

Nikdy nezapomenu na konec ledna 2002, kdy jsme si do Hradce Králové přivezli asistenčního labradora Bena. Po 3 letech na invalidním vozíku, po 3 letech nejistoty, problémů a hledání toho, jak dál žít, vstoupil tenhle krásný a šikovný psí kluk do mého života. Nebylo to ale jen tak. Musel nejdříve projít několikaměsíčním výcvikem u obecně prospěšné společnosti Pomocné tlapky, která cvičí asistenční psy pro vozíčkáře, složit náročné, mezinárodně uznávané zkoušky a teprve potom byl konečně připraven na své poslání – práci osobního asistenta pro vozíčkáře.

Moje dlouhé čekání skončilo a něco nového začalo. Ale co to vlastně začalo? Je těžké to nějak stručně vyjádřit. Můj život se prostě ze dne na den úplně změnil. A změnil ho Ben. Svým krásným psím způsobem mi doslova vtrhl do života a nekompromisně z něj vyhnal spoustu těch otravných nepříjemností, se kterými se vozíčkáři setkávají prakticky denně.

Je toho opravdu hodně, co se v mém životě změnilo. Je toho dokonce tolik, že to musím vzít postupně.

Ben jako asistent
Asistence je jistě základem práce asistenčního psa.  Ben mi přinese skoro všechno, co potřebuji. Hůl, mobilní telefon nebo léky, přitáhne mechanický vozík, kromě toho mi pomáhá při převlékání, hlavně se sundaváním rukávů u bundy, svetru, nebo rukavice, podá mi i bačkory nebo boty, otvírá dveře, vyndá i prádlo z pračky, prostě je toho spousta. Ale ani to není všechno. Je pořád se mnou, pořád si mě hlídá a když se něco stane, zpravidla už sám bez povelu ví, co má dělat. A udělá to. Získala jsem prostě svého osobního asistenta, který je připraven pomáhat mi 24 hodin denně.

Samozřejmě že nebylo všechno hned od začátku úplně dokonalé. Vždyť jsme si na sebe museli s Benem zvyknout, naučit se spolu žít a naučit se rozumět jeden druhému. Právě k tomu je několikaměsíční období secvičování. O tom jsme věděli předem, ale jak krásné a důležité je to období, to jsem opravdu pochopila, až když to přišlo. Ale měla jsem štěstí. Ben se od začátku snažil pracovat, jak nejlépe uměl a pokud byly nějaké drobné problémy, vyplývaly jen z toho, že jsme si třeba úplně nerozuměli. Ale nešetřil mě, kluk jeden. Hned od začátku „rozbalil“ všechno, co se ve výcviku naučil. Pracoval prostě jako profesionál. Klidně, perfektně a spolehlivě.

Změnil toho v mém životě hodně. Dříve jsem se bála, že mi upadne na zem něco, co mohu potřebovat. Třeba klíče. Ono je totiž skoro nemožné podat si je ze země, když sedíte na invalidním vozíku. Kdysi strašák, dnes zábava. Zábava pro Beníka. Podat klíče je pro něj hračka. A nejen klíče, ale třeba i brýle, mobilní telefon, tužku, papíry, mince, hůl, peněženku – prostě cokoli, co mi upadne. A všechno podá pěkně nahoru, do klína.

Pro Bena je to všechno někde mezi hrou a prací. A je nádherné vidět toho psího kluka, že mu doslova dělá radost, když může pomáhat.

Ben jako zachránce

Ben ale není žádný stroj. Do psí duše člověk nevidí, ale mám pocit, že ten psí kluk svým způsobem chápe, co dělá a proč. Třeba mému příteli také podává, ale už ne tak pečlivě. Jako by věděl, že on si to může podat sám. Ale když něco potřebuji podat já, mám jistotu, že mi to podá perfektně do klína. Nebo jiný příklad. Nedávno se mi podařilo spadnout z gauče na zem. Skončila jsem na podlaze mezi gaučem a těžkým konferenčním stolkem. A doma kromě nás – nikdo. Když jsem se vzpamatovala z nejhoršího, uvědomila jsem si, že sama vstát nedokážu. Začala jsem si tedy vzpomínat na to, na jaké způsoby řešení takové situace byl Ben vycvičen a co z toho přichází v úvahu: postavit se tak, abych se mohla opřít (ale kvůli stolu se nedostane vedle mě), podat mi hůl (to půjde těžko, vadí stůl), přitáhnout vozík (to také asi nepůjde kvůli stolu) nebo přinést mobilní telefon (poslední šance, to by neměl být problém). Bylo mi ale hned jasné, že mi musí pomoci Ben. Ovšem na to jsem se musela nejdříve alespoň posadit. Pak uvidíme, co dál. Začala jsem se vzpírat na pravé ruce a – najednou stál Ben za mnou. Prostrčil mi hlavu pod pravou rukou a začal mě podpírat a nadlehčovat. Během pár vteřin jsem seděla. Teď jsem chtěla začít přemýšlet, co dál. Jenže Beník si nedal pokoj. Pořád mi chtěl pomáhat, pořád mě nadlehčoval a začal mě posunovat k invalidnímu vozíku. Chytila jsem se ho tedy kolem krku a snažila se mu pomáhat. Byla to dřina pro mě i pro Bena, ale zvládli jsme to. Takhle mě opravdu dostal až k mechanickému vozíku, kde jsem se mohla bezpečně přitáhnout a vstát. Ne, tuhle situaci jsem nevyřešila já, tu vyřešil Ben. Ze čtyř možností, které mě napadly, zvolil Ben – tu pátou. A jak se ukázalo, tu nejlepší. Chtěl mě prostě dostat z té nepřirozené pozice tam, kde mě zná – na invalidní vozík. Pochopil, poradil si  a dostal mě tam…

Také se mi několikrát stalo, že jsem i s vozíkem zapadla v rozmoklém trávníku. Dříve jsem musela čekat, až půjde někdo kolem a pomůže mi. A teď? Beník se na chvíli změní na tažného psa a vytáhne mě i s vozíkem na pevnější podklad. Ale netahá mě „zapřažený“ za obojek, to ne. Beník vymyslel lepší a zřejmě i jemu příjemnější způsob. Vodítko, které mám pevně přivázané k elektrickému vozíku, vezme Ben na druhém konci do zubů, táhne a – couvá. Když to hned nejde, zabere víc a začne k tomu většinou ještě něco „brblat“. Možná „po psím“ nadává, kdo ví? Někdy musí zabrat opravdu pořádně, ale jeho radost, když mě nakonec vytáhne, ta se snad ani nedá slovy popsat. Tady platí doslova, že mě dokáže vytáhnout z problému.

Ben jako společník

Není to ale jen o asistenci nebo o řešení krizových situací. Ben je i výborný společník a kamarád. Od té doby, co jsme spolu, už nemám pocit, že bych byla sama. Beník je pořád se mnou Známe se už opravdu dobře a rozumíme si i beze slov. Stačí gesto nebo pohled a mám pocit, že oba víme. Je to něco jen mezi námi. Něco, co se snad ani nedá slovy popsat…

No a je to i skvělý „dobíječ baterek“. Co tím myslím? Ale znáte to. Někdy je toho všeho na člověka až moc. Potřebujete alespoň na chvíli uniknout od všech těch každodenních otravných problémů, odpočinout si, srovnat myšlenky – prostě „dobít baterky“ do dalšího všedního života. Náš nejlepší „dobíječ baterek“ je Ben. Ano, náš. Nejen můj. Ten psí kluk totiž takhle „dobíjí baterky“ i spoustě lidí kolem mě. Únava, špatná nálada, starosti – nic z toho nepřežije Beníkův „nájezd“. Ben prostě přijde, posadí se před vás a chvilku se na vás dívá. Když to nezabere, pro jistotu na sebe ještě upozorní tlapkou, kterou vám opatrně položí na nohu. Nebo něco „zabrblá“ ve své psí řeči. A pak už stačí jeden jediný pohled do jeho krásných očí nebo na jeho růžový čumák: Najednou víte, že  nejsou jen ty vaše starosti a problémy, že přinejmenším stejně důležité je jít si ven pořádně zaběhat nebo zaplavat. Že je důležité nejen zvládat „honičku“ běžného života, ale také proběhnout se za balónem. Že hledání peška v trávě je také výborná zábava nebo že krásným dárkem může být i osobně nalezený a vzorně podaný klacek.

Ben jako motivace

Beník už mnoha lidem jasně ukázal, že není pes jako pes a že pes bez náhubku, pokud je cvičený, klidný a psychicky vyrovnaný, nemusí nutně znamenat nebezpečí pro své okolí. Asistenční psi totiž nemohou chodit ven s náhubkem. Nemohli by pracovat. Bylo by to asi stejně logické, jako chtít v restauraci obsluhu od číšníka ve svěrací kazajce. Ben ale svým chováním dokáže přesvědčit okolí, že náhubek skutečně nepotřebuje. Došlo to dokonce tak daleko, že několik lidí, které jsme potkali a kteří měli z nějakého důvodu těžko překonatelný strach ze psů, si dodalo odvahu a zkusili Bena alespoň pohladit. Beník je totiž už od pohledu dobrák a „kliďas“. Výsledek? Skvělý pro všechny. Ti lidé dokázali obrovskou a obdivuhodnou věc. Dokázali překonat svůj strach a pohladili si psa. Dokonce psa bez náhubku. A Beník? Ten získal dalšího kamaráda…

Ben jako ochránce

Asistenční psi nejsou ani hlídači, ani obranáři. Na takovou práci cvičeni nejsou. Ale i klidný a mírný člověk se zpravidla dokáže bránit, pokud mu hrozí opravdu velké nebezpečí. U Bena je to stejné. Prostě v případě potřeby mě brání jako „šéfa“ své smečky. Ale někdy docela tu jeho pomoc vítám. Občas se nám třeba stává, že potkáme psa, který reaguje podrážděně na invalidní vozík. Sám totiž nic takového nezná, je to pro něj zcela cizí, neznámá a podivná věc, možná má obavu i z možného ohrožení. Někdy však může takový „zájem“ přerůst i do docela nepříjemných situací. Ono opravdu není nic pěkného na tom, když metr před vámi stojí pes, zuřivě na vás štěká a svého pána neposlouchá. Právě v takových chvílích jsem moc ráda, že mám u sebe Bena. Ten, když něco takového zjistí, je hned u mě. Většině psů stačí vidět Bena, jak se k nám řítí a raději se stáhnou. A pokud ne, dá mu Beník jasně najevo, že jsem pod jeho ochranou. Neútočí, ale snaží se postavit mezi mě a cizího psa. Nejde mu o to, aby se s tím psem popral, ale aby mě ochránil. Ale Beník není mstivý. Když cizí pes ustoupí dál, přestane se chovat agresivně a respektuje, že jsem „tabu“, Ben si ho přestane všímat.

Vozíčkáři se také mohou stát poměrně snadnou „kořistí“ i pro různá podivná dvounohá individua. Samotný vozíčkář proti nim nemá prakticky žádnou šanci. Asistenční pes působí v tomto případě především preventivně. Každý alespoň trochu rozumný člověk by si měl rozmyslet obtěžovat nebo dokonce ohrožovat vozíčkáře, který má vedle sebe psa, třeba i asistenčního. Naštěstí jsem neměla možnost ověřit to v praxi, ale jsem přesvědčena, že pokud by došlo na otevřený útok, Beník by mě v tom nenechal. Každopádně – s Benem se nebojím vyrazit ven ani sama a večer.

Ben jako lékař

Ano, i tohle Beník umí, ale samozřejmě tím svým psím způsobem. Ještě předloni jsem totiž musela několikrát za rok chodit na injekce, kterými se lékaři snažili alespoň na čas omezit bolestivé spasmy v mé levé ruce, aby bylo možné ruku procvičit a předejít tak některým těžko řešitelným problémům se zkrácením svalů a šlach. Kromě toho, že samotné injekce byly velice bolestivé, byly i poměrně drahé, každá aplikace za několik desítek tisíc korun. Přišli jsme ale na to, že Ben dokáže bezbolestně a zadarmo vlastně totéž, co ty injekce. Stačí položit si na něj na deset minut ruku, svaly krásně povolí a můžeme cvičit. Nevím, proč to tak funguje, ale funguje to! A to je hlavní. Takže od té doby takhle s Benem polohujeme. Vždycky půl hodiny před tím, než má přijít rehabilitační sestra, prozvoní mě po telefonu. Hned začneme s Benem polohovat a v okamžiku, kdy sestra přichází, je už ruka krásně volná a cvičení může začít. A na základě výsledků s polohováním byla, po konzultaci se specialistou – neurologem, další aplikace těch nepříjemných injekcí odložena „na neurčito“…

Kromě toho, že je to naprosto bezbolestný způsob uvolnění spasmů, ušetřil Beník za ty roky zdravotní pojišťovně odhadem už víc než dvěstětisíc korun…

Ben jako bojovník za práva asistenčních psů

Ben mě doprovází prakticky všude. Nejen na procházkách, ale i při nákupech v obchodech, při jednání na úřadech a dokonce i ve zdravotnických zařízeních. Všude je připraven kdykoli pracovat. Není to nějaký rozmar, je to nutnost. Takový osobní asistent má smysl jen tehdy, pokud opravdu může asistovat kdykoli a kdekoli. Já sama předem nevím, kdy a kde mohu jeho pomoc potřebovat. Bohužel ale naše zákony dosud nezajišťují právo přístupu asistenčního psa do všech prostor, kam smí vozíčkář. Situace se sice zlepšila v právech přístupu do potravinářských prodejen (tam už asistenční psi právo přístupu mají, stejně jako vodicí psi pro nevidomé), ale jinde je to zatím závislé především na dobré vůli vedení příslušného zařízení. Ale i tady jsme měli většinou štěstí, že jsme jednali s rozumnými lidmi, kteří pochopili význam a roli asistenčního psa. Vždy jsme se ale snažili dojednat přístup s Benem do takového zařízení předem. Dohodli jsme si třeba schůzku s primářem oddělení, přednostou kliniky, s vedoucí prodejny nebo některým vedoucím pracovníkem na úřadě. A šli jsme se s Benem představit. Výsledek byl, až na jediný případ, vždy stejný: povolení vstupu i s Benem. Ale nebylo to jen štěstí, které tady „zapracovalo“. Byla to i Benova klidná a vyrovnaná povaha, jeho poslušnost i kamarádský přístup k lidem. My jsme možná někoho přesvědčili i argumenty, možná i Benovým průkazem asistenčního psa, ale rozhodující kus práce odvedl sám Ben. Prostě ukázal všem, že se v takovém zařízení dokáže chovat lépe než někteří lidé. Postupně si tak získal řadu kamarádů i mezi lékaři, sestrami nebo úředníky. Věřte, je to opravdu moc fajn, když vám při odchodu z takového zařízení někdo řekne: „Přijďte zas, ale určitě přijďte i s Beníkem! Moc rádi ho zase uvidíme!“.

Nemusím snad ani dodávat, že za celý ten rok nebyl s Benem v prodejně, na úřadě ani ve zdravotnickém zařízení sebemenší problém.

Ale byly i problémy…

Ano, byly. Proč to skrývat? Třeba když Bena nechtěli pustit do jednoho hypermarketu s tím, že příslušná vyhláška zajišťuje přístup jen vodicím slepeckým psům, ale ne psům asistenčním. Dogmatický přístup zvítězil, logika prohrála. Naštěstí byla tato vyhláška, která zcela ignorovala existenci asistenčních psů, mezi tím zrušena a nahrazena jinou, podle které už i asistenční psi mají plné právo vstupu alespoň do prodejny potravin. Jedno malé vítězství asistenčních psů…

Další velice nepříjemné situace jsme zažili, když  jedna naše televize odvysílala reportáž o tom, že jakýsi pes napadl dítě. Jako ilustrační záběry totiž použili záběry na hrajícího si smetanového labradora! Hned druhý den jsem například na nákupu dostala nekompromisně vynadáno od jedné paní, která se rozčilovala, jak je možné, že Ben nemá náhubek. Nic nepomohlo vysvětlování, že je to asistenční pes a náhubek mít nemůže, že je naprosto klidný, vyrovnaný a zcela neagresivní. Pro tu paní byl prostě Ben „…přesně takový pes, jaký napadl to dítě, ukazovali to v televizi…“ A to jí úplně stačilo. Naštěstí, za ta léta, již lidé ví, že asistenčních psů není důvod se bát.

A co závěrem?

Teď, po 5 létech společného života, po tom všem, co jsme spolu prožili, snad mohu konstatovat, že Ben byl a je  pro mě ten nejlepší pes na světě. Někdy mám pocit, že jsme se snad museli někdy potkat. Můj život se  opravdu hodně změnil. Na rozdíl od mnoha předchozích změn to ale tentokrát bylo k lepšímu. Porovnává se mi to ale dost těžko. „Život před Benem“ totiž skončil někde v minulosti a nechci se k němu vracet. Nemám ani proč. Mám něco daleko lepšího. Mám „život s Benem“. Život, který zase stojí za to. Život, ve kterém spolu s Benem dokážeme věci, na které jsem ještě před několika léty nemohla ani pomyslet.. I to je pro mě jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli bojovat za práva asistenčních psů. Za právo chodit venku bez náhubku, za práva přístupu do veřejných budov, ale také za zrovnoprávnění asistenčních psů s vodicími z hlediska financování výcviku a příspěvků na výživu. Ben a ostatní asistenční psi Pomocných tlapek, mě přesvědčili nejen o tom, že tato práva potřebují ke své práci, ale že si je i zaslouží.

Ano, jsem na Benovi závislá. Stejně jako on je závislý na mně. Jsme totiž tým. Jako tým žijeme, jako tým pracujeme, jako tým se bavíme a jako tým se staráme jeden o druhého. A pro mě je opravdu čest být v jednom týmu s takovým psem, jako je Ben.

Pro Pomocné tlapky o.p.s. Jarka Machová a Vladimír Metelka

www.pomocnetlapky.cz

číslo účtu:78-3611440287/0100

článek sepsán v roce 2007, dnes je již Ben  v „ důchodu“ a  užívá si  s Láďou, Bena po boku Jarky  vystřídal mladý černý labrador Lord.

Pomocné tlapky o.p.s. můžete snadno podpořit formou DMS!
Zašlete SMS ve tvaru:
DMS POMOCNETLAPKY
na tel.číslo 87777
cena SMS je 30 Kč
Pomocným tlapkám přispíváte 27 Kč.
Službu DMS zajišťuje Forum dárců.
Děkujeme!